úterý 19. listopadu 2013

LA SOLITAIRE

Začnu poeticky. Krok do "Samotářky" vás okouzlí. Dojem prvních vteřin je dobrý, cítíte se jako v malebné karikatuře italské kavárničky. Mini stolečky vás obklopují od prvních kroků, všechno je to takové útulné. Skoro jako byste byli obrem, protože je tu dost těsno. Je pravda trochu zvláštní, že většina míst je obsazená ženami, které se sem přišly cítit jako hrdinky Sexu ve městě, ale nejde o nic, co by překvapilo vzhledem k ženskému rodu v názvu podniku. Asi se sem osamocené chuděrky chodí vzájemně utěšovat. Co je ale na tomhle bezútěšném místě baví, zůstává záhadou.

Podnik nejspíš těží z dobré adresy v centru města, která zajistí, že sem tak jako tak vždycky někdo přijde, takže otázka údržby je zřejmě až tolik netrápí. Ale co, však to nahradí služby a obsluha. Nebo ne?

Hovno! Objednávám dvě kávy, konkrétně dlouhá pressa. Zabedněný pohled servírky vypínám doplněním slova "lungo" a hned se ptám po vodě. "Můžu dostat obyčejnou vodu z kohoutku?" "Coo...?" kontruje slečna opětovným přepnutím se do nechápavého módu. "Chtěl bych normální čistou vodu. Načepovat." "Jako kohoutkovou, zadarmo?" "Ano, samozřejmě." "Čistou vodu podáváme s citronem. Stojí devatenáct korun." Opět otrávený pohled. "Aha, no tak to mi za to nestojí," odpovídám. "Nestojí!?" vyráží ze sebe servírka, naplněna nepochopením až po okraj své duté hlavy. "Ne, nestojí," odpovídám klidně a říkám, že chci tedy pouze dvě lunga.

Mezitím se rozhlížíme po lokále. Nacházíme se v jakémsi horním patře podniku, kde je jedna celá stěna zdobena čímsi, co nemám problém označit buď za čistokrevnou sorelu*, anebo za plastiku z ruky sochaře, který se většinu předchozího života živil soustružením kruhových segmentů. Všímám si, že u jednoho ze stolů sedí dva mí známí. Žertem k jednomu z nich prohazuji, že mu spadla bunda. Odpovídá prorocky: "Spadla, spadla... ale tady se rozpadá všechno. Ani nevím, jestli má cenu ji na tu židli vracet." Sílu jeho slov poznávám v momentu, když si začnu blíž všímat svého okolí. Z ratanového křesílka ve stylu "to je dobrý, zatím drží" se odchlípává kus proutěného copku, ne nepodobného práklu, kterým mě vyplácela babička. Jak jen by si páni majitelé zasloužili taky pořádně naložit! 

Jak ale obratem zjistím, jsem na tom ještě dobře. Můj spolusedící je usazen na židli, která při sebemenším pohybu vykazuje náklon, jaký by mohla závidět i slavná věž v Pise. JÁSÁME! Tak přece jen inspirace Itálií! Mezitím si proti vlastní vůli všímáme, že stísňující prostor, který se na nás doslova lepí, je dekorován odpudivou vrstvičkou prachu. Jsme ovšem stále v dobrém rozmaru, protože v principu jen ukájíme naši pradávnou zvrácenou touhu po výjimečných zážitcích. Padá rozhodnutí, že vypijeme kávu a bryskně odejdeme. Než se jí ale dočkáme, je načase otestovat záchodky, alfu a omegu každého podniku. K toaletám trefím, uvnitř však bloudím. Světlo nad umyvadlem nefunguje a když v přítmí nahmatávám vypínač, který umyvadlu sousedí, vypne se i bludička nad nedalekými pisoáry. Opět vracím hajzlíkům atmosféru laciného bordelu a jdu močit. Snad aby i ty nejzatvrzelejší opilce, kteří do tohoto estrogenového kutlochu nějakou náhodou zabloudí, přesvědčili, že mají chcát do pisoáru, a ne na zem, umístili majitelé do mušlí plastikové miniatury sportovních hřišť. Vždyť v kom by se neprobudily juvenilní spády, když může proudem odpadní tekutiny prohánět plastikovou merunu přes malé vápno až do brány. 

GOOL! Křičím, protože jsme skutečně našli to místo, kam si znalci dobrého servírování kávy chodí odplivnout. Na stole nám totiž přistály dvě čurdy doplněné o "smetánku" v plastiku. Tohle jsem naposledy dostal ve vyškovském skanzenu socialismu, kde mají místo pressovače "cosi". Správný barista by také ocenil, že jedna z káv byla vybryndaná, takže hrnek byl politý a ulepený a savý papír na podšálku dávno překročil svou kapacitu.

Víc nemám chuť psát, proto se loučím a všem milovníkům kávy doporučuji zvolit metodu VO**.

* Tvorbu pod vlivem socialistického realismu.
** Velkého oblouku.

Autor: BORKEŠ

pátek 2. srpna 2013

GALERYJE 9

Ne, Galeryje není pohodová kavárnička ani žůžo podnik, kam si zajdete s vystajlovanou frajlí na lehkej vobídek nebo latíčko po nákupech ve svatostánku Vaňkovka. Cítit nepříjemně se tu nebudete, ale atmosféra je tu pod taktovkou přežilé brněnské alternativy. 

Postihnout místní osazenstvo není jednoduché, jednak (a to nemám problém přiznat) nepatřím ke štamgastům, jednak je to směska. Tak trochu jako pes, který je jedním ze stálých obyvatel Galeryje a jenž vám očmuchá nohu, kdykoli si do útrob bývalé pekárny zajdete sednout. Pokud vás zaujala tahle romantická minulost podniku, brzděte svoje zjitřené emoce. Pravda, dýchne na vás sice nálada starých časů a po příchodu máte rázem dojem, že jste se ocitli přímo "v předrevoluční výrobě", ale nenechte se zmást. Kouzelná pekárnička se nekoná. Táhlá místnost vypadá jako podivný sál zakonzervované deprese a smutku. Těžko říct, jestli vám víc připomene bývalá jatka, anebo poloopuštěné a zanedbané prostory bývalé Zbrojovky, ve kterých (jak by se mohlo zdát) nepřebývají bezdomovci, ale zkoušejí punkové kapely bez budoucnosti.

Pokud by barmanka měla o deset let míň (a nepromluvila by - a možná i zůstala bez mimiky), klidně byste ji tipli do některé ze studentských hipsterských kavárniček. Obzvlášť podle vystylovaného outfitu. Jenže jsem se pořád nemohl zbavit dojmu, že by jí víc seděla role v retro filmu o Sidovi a Nancy. Bez mejkapu. V roli Nancy. A to nechci bejt hnusnej. Podobný konotace vzbuzuje i zabarový muž. Možná ale jenom nedovedu rozlišit normální smích od smíchu vyžilých skaláků alternativní scény. Přesně tenhle dojem ve mě totiž zůstal.

Kafe se dá, ale pokud se budete ptát na nabídku vína, obsluha je tak trochu pomalejší. Asi jako starší písíčko, který zkouší rozjet Visty. Vůli by mělo, ale ve výsledku to prostě moc nejde. Osazenstvo vypadá v podstatě podobně. Sestava veteránů, o kterých si lze bez problémů představit, že na svou "originalitu" kdysi balili libový koc bez podprsenek, ověšený korálkama a s tibetskou mošnou přes spálený rameno.

Ale tak jo, s trochou vůle je to docela na styl, jinak ale žádná velká paráda. V líném všednodenním odpoledni se tu dá celkem dobře zabít čas, stinná zahrádka v podstatě na hraně centra nabízí pohodovej zevl a klidné ticho staré pavlače, u které se Galeryje nachází. 

Pokud jste natěšený a vymazlený kavárník, dejte od ní ruce pryč. Jestli vám ale srdce bije pro osobitou alternativu, nahoďte prehistorický modely od UAXu s ďurou v podpaží, obujte kristusky a hurá do toho. Přesně pro vás tu je Galeryje!

Autor: BORKEŠ

neděle 28. července 2013

Cafe LIBERTY

Ačkoliv je od Cafe Parnas vzdáleno jen asi padesát kroků a její architektonické řešení, vážnost a povýšenost obsluhy i ceny jsou téměř shodné, ten pravý kontrast ihned zjistíte podle složení osazenstva. Zatímco v Parnasu se schází především turisti či podnikatelé středního věku, Cafe Liberty působí jako dětský koutek, kde velmi zaneprázdnění Brňané či procházející světoobčané zanechali své odrostlé ratolesti. Ratolesti, které mají už řidičáky, a tudíž se mohou po Zelňáku prohánět ve svých BMW a Audi, které si zasloužili vzorným studiem věhlasných brněnských soukromých škol. 

Chvíli se zdá, jako bychom se ocitli v seriálu Californication, Beverly Hills 90210 nebo Gossip Girl. Ale je to jen zdání. Brněnští prominenti totiž zřejmě zapomněli na drobný rozdíl v kvalitě soukromých vysokých škol v USA, VB či Francii oproti Brně nebo Praze. I průměrný maturant ví, že u nás je to naopak a na soukromou školu se jde, až když tě nikde jinde nevezmou, a jsou na to navíc love. Ale nad tím si budoucí dědicové hlavu nelámou a u „latíčka“ za pade řeší složité filosofické otázky typu: „jedna moja kámoška si přála k narozkám kabelku Hermés, ale musí se spokojit pouze s Vuittonkou“. 

Pokud jste se ovšem nenarodili zrovna se stříbrnou lžičkou v puse, nemusíte si zoufat. Můžete se sem přijít posadit i tehdy, pokud po úspěchu a stoupání ve společenské hierarchii toužíte a jste ochotni pro to něco obětovat. Pro holky: známá věc - stačí uniformní vzhled, černé obarvené vlasy stažené do copu, leopardí bolerko, nezbytné leginy a lakované lodičky, které díky červené podrážce připomínají labutinky. Ach, málem bych zapomněl na kabelku Guess, na kterou se dá z platu servírky našetřit za pár měsíců. Pořád ještě nicméně můžete využít služeb Essox či Provident tedy pokud už je dávno nečerpáte po vašem vytrvalém "shopování" minulý měsíc na freeportu v Hatích. 

O útratu se bát nemusíte, dá se tu usrkávat latíčko dlouhé hodiny, protože obsluha na první pohled ví, že jste se vypravili na lov, nikoliv za kvalitní kávou své třicetiprocentní dýško za cokoliv mají jisté... Rada pro kluky - uspět zde lze pokud: jsi jeden z prominentů, tudíž ti nemusím vysvětlovat pravidla hry. Pokud nejsi, hned vedle je outlet, který se naštěstí pro tebe tváří jako butik, kde se prodávají věci Armani a D&G, ale chraň tě ruka páně, abys vybral něco z výlohy – polovina osazenstva jsou štamgastky, čili kolem té výlohy chodí a prokouknou tvůj plán. 

Když bys měl ty koule přijít v obleku od maturity a v nejhezčí košili, co doma máš, a chtěl dělat haura, tak tě ani objednávka nejlevnějšího koňaku nezachrání. V nejlepším případě si o tobě budou myslet, že jsi začínající pojišťovák. Ale to nestačí. A s Oktávkou na leasing sem radši ani nechoď... 

A na závěr, co nás všechny zajímá... balící tip:

Pro holky: Když jsou kluci trošku divočejší, zatáhnou to za tebe, ale když se chceš dostat dál, musíš mít připravenou odpověď na otázku, co dělá tvůj otec a co má za auto – hodně dobře si promysli, co odpovíš... 

Pro kluky: Úsměvy nefungují, musíš být drzej a hned poručit dražší drink. Nikdy nezůstaň u jednoho; pokud si přisedneš, nesmí se provalit, že pořád bydlíš u rodičů... Východ totiž víš, kde je, že jo?

Autor: LAJDORF
Edit: BORKEŠ

sobota 20. července 2013

Café PODNEBÍ II


Pokračování z minula je tady. Začal jsem mluvit o pátku - a pátek, ten je, pánové, pro pravověrného podnebného štamgasta vždycky svátkem, protože je psán často velice podobným scénářem. Tak například... 

Přijdou dvě nebo tři děvčata, která jsou velmi dobře nachystána a draze oblečena. Objednají si latíčko a čekají; při tom si povídají o svých každodenních trampotách, většinou se týkajících kluků, po půlhodině se náhle rozrazí dveře a do podniku vtrhne odpovídající počet chlapců, kteří vyznávají stejnou módu jako děvčata, a hned už sráží stoly tak, aby mohl mít každý z nich dvě místa. A hned pro začátek objednávají dvě lahve vína, a rovnou hned ta dražší dražší, aby se ukázali... A tak je jim v celku jedno, že si v láhvi právě dali to stejné, co mohli mít rozlévané o polovinu levnější.

Nejdřív se snaží jako kovaní matadoři upoutat pozornost ostatních svými velkokapacitními prohlášeními. (To se musí, to je habituuus...;-) Když ovšem zjistí, že je nesleduje nikdo jiný kromě mne, vašeho pozorovatele a vypravěče, jenž je k těmto tvorům upoután, jen aby mohl zaznamenávat ty jejich ohavné plky, tak to hoši vzdávají a věnují se už bezvýhradně svým polovičkám. Občas si neodpustí komentář typu: "Co to je za pajzl, kafe jen za 29, no to teda musí byt hnus..." A u toho si zavzpomínají na svůj životní zážitek, když byli s kámošem v Onyxu a nechali tam každej „čtyřku“ pod heslem: „No a co, vole, mně je to jedno.“ 

Ale copak nafoukaní randíčkáři... ještě tu máme moji neoblíbenější skupinu – individualisty a sólisty. Chodí sem dáma těsně po středním věku, která s chutí pívává pivo a zapojí se do hovoru s každým, kdo je na úrovni. Ráda sleduje výstavy obrazů či fotografií a s gustem je komentuje, přičemž při poslední výstavě aktů neopomněla zmínit, že kdysi "také stávala modelem foťákovi, který dělal do aktů". Netřeba zdůrazňovat, že tím rozpoutala divoké představy všech okolosedících o tom, jak asi mohla ona dáma na aktech vypadat.

Dalším stabilním návštěvníkem je chlapík, který přijde každý den, dá si lungo, k tomu ze tři cigára a sem tam se objeví ve společnosti nějaké dámy. Mluví tichým hlasem, hovoří slušně a distingovaně, ale podle jeho pohledu byste si tipli, že by se s vámi při lámání chleba příliš nemazlil. Chodí sem i dva mladí kluci, kteří buď zapáleně mluví o nějakém zákonu, nebo o zákonitostech "bizu". Jindy jen sedí zadumaní, každý se svým laptopem, a mlčí. Často sem zajde i kluk, který má před sebou vždy knihu nebo smartphone a za celou dobu se nepodívá napravo ani nalevo... A tyhle lidi spojuje jedna věc – jsou tu od rána do odpoledne a pijí jen presso a kofolu.

Je tu také starší nervózní pán, který pije zásadně myslivce s Coca-Colou a neopomene zdůraznit, že "teho myslivca do whiskovky, joo". Potom přečte všechny erární noviny a pokud nemá zrovna nikoho k sobě, opruzuje ostatní. Nedávno poprosil mého kamaráda, aby přestal vyluzovat dva otravné akordy dokola ze svého laptopu. Když mu bylo ovšem oznámeno, že se nejedná o vlastní produkci, ale že je to rádio, byl zklamaný. A smutný, že nemá koho obtěžovat – ale jinak je v pohodě. 

A ještě sem občas chodí jeden chlapík, který má dolní ret povislý. Tak trochu jako typický kretén.  Hmm, a taky že je. Má rifle a džínovou bundu, má kudrnaté krátké vlasy a somruje cigára, a někdy si i kleká na kolena, aby přesvědčil. Obsluze nevadí, protože jsou humánní a vyjdou i s hloupým opilcem, ke kterému mají zřejmě soucit (i proto je obdivuji). 

Opomenout nesmím ani starého sázkaře v ošuntělém saku s knírkem a pleškou. Nejdřív jsem ho tipoval na profesora z FSS, protože pořád zapřádal rozhovory se studenty. Na hajzlu jsem s ním ale jednou našel společnou řeč, když jsme porovnávali proherní tikety z Tipsportu a snažili se zjistit, kde má čmelák žihadlo.

Víte... Nemám nic proti pejskařům, ale když je venku na ceduli napsané "Vstup se psem jen na vodítku", a i přesto se mi pes od vedlejšího stolu snaží sežrat moji svačinku v podobě chudobného panini, mám s tím vážně problém – zvláště když se mi na otázku, zda by majitel nemohl dát na pár chvil, než to zhltnu, opodál svého žebrajícího psa (sedícího 20 cm ode mě a s hubou plnou slin), dostane pouze opovržlivých pohledů, a navíc pak slyším pod fousy brblajícího majitele psa (samozřejmě tak, abych to slyšel, ale v rámci bontonu polohlasem) něco o tom, jestli prej náhodou nemám syfilis. Místopřísežně prohlašuji, že nemám, ale prostě nemám rád, když mi bytost (byť roztomilá) – poté, co si olízne svoji prdel od červů a pak vytrhá pár blech z kožuchu a párkrát se vychčije v parku – ochutnává můj skromný brunch. 

Shodou okolností se v okamžiku, co toto píšu, do Podnebí vehnala parta pejskařů, kteří se o svého ridgebacka a štěně bojového bůhvíčeho naštěstí starají zodpovědně a mají vodítka. Jsou milí, ale trochu prostorově nároční. Přesedl jsem si proto o stůl dál a oni mě zrovna sledují, jako bych byl vrah; a pochopitelně se to neobešlo bez jízlivých komentářů. Asi jsem svým přesednutím ublížil psí duši, omlouvám se jí. Ale i takové jsou odvrácené strany tohoto podniku...

To už je ale zkrátka život v Podnebí. Seznámil jsem se tu s větší částí obsluhy, a dokonce s mnoha děvčaty od vedlejších stolů, s kterými jsme společně vedli dlouhé debaty o naprosto zásadních věcech. Mnoho z nich jsem (samozřejmě) neúspěšně pozval na rande. Seznámil jsem se zde i z mnoha chlapy, kteří stáli za to, abychom pokecali. A tím to chci uzavřít. Že Podnebí není jen rejdištěm pitomých hipsterů, kteří by za načesanou patku vraždili, ale nemají ponětí o skutečné hodnotě té chlebové. Že je to malý vesmír různých lidí. Jeden z dalších střepů do mozaiky.

Autor: LAJDORF & BORKEŠ

pátek 12. července 2013

Café PODNEBÍ I


Dnes de facto nejznámější a nejprofláklejší studentská kavárna v centru. Kdo tam ještě nebyl, minimálně o ní slyšel. Samozřejmě, že si pozornost zaslouží, a i když rád šetřím superlativy, tak na ni za srdečních důvodů nedám dopustit. Ale nechám stranou svůj sentiment a začnu s tím nejhorším, ať to máme z krku.

Nejlevnější (když pominu asijské bistro na roli) a zároveň nejhnusnější Starobrno, co ho v Brně je. Chápu, že Podnebí není orientované na skalní vymazlené pivaře, ale kdyby se věnovala stejná péče trubkám od výčepu, jakou mají roury na hajzlech, tak by k dokonalosti nescházelo mnoho.

Genius loci nevytváří jen krásná stinná zahrádka, nebo jednoduché, architektonicky starosvětské prostředí, ale především personál a osazenstvo. V Café Podnebí si na obsluze zakládají a je to znát hned na první pohled. Obsluha (a ve věší míře i hosté) jsou téměř výhradně vysokoškoláci. Nejsou vyučení v oboru, ale v Podnebí dokázali pochopit základní princip spokojeného zákazníka, a to, že raději dostanu průměrnou kávu a průměrné víno a podprůměrné pivo, (a ještě k tomu to vše v nejlevnější cenové hladině!), když mi jej přinese milá, inteligentní a usměvavá servírka, která má pochopení pro každé moje přání a při odchodu mám pocit, že mne příště ráda uvidí, než jak je tomu v některých rádoby hogo fogo podnicích, kde se skoro stydím, že jsem přišel, abych náhodou nikoho nevyrušil z jejich letargie.

Nemusím dodávat, že z estetického hlediska zde nestrádáme, tedy pokud jste se nerozhodli mít rádi uniformní look, který reprezentuje Liberty Cafe. Rozmanitost, nevtíravost a pochopení na Vás sálá pokaždé, když sem přijdete. Dost tedy už o obsluze a pojďme se podívat na lidi, kteří Podnebí navštěvují. 

Když jsem začínal psát tento článek, věděl jsem, že to bude jeden z největších oříšků k rozlousknutí. Na první pohled se Vám zdá, že jste se ocitli ve výhradně studentské kavárně, ale tak to vypadá, jen jako celek. Je to něco jako ve známém seriálu HIMYM, kde seriálová postava Barney vysvětluje, že když vidíte skupinku rozjařených děvčat, připadají Vám jako celek úžasné, ale když se podíváte na každou zvlášť, zjistíte, že to byl jen první dojem.

O uniformitě se zde v žádném případě nedá hovořit, a to ani když pomineme silnou hipsterskou základnu. V Podnebí se zkrátka objevuje celé panoptikum lidí; naštěstí ne takové, které by vyčnívalo už moc výrazně jako třeba na Skleněné louce.

Najdeme tu starší pány na pivu, z kterých sálá životní zkušenost a vzdělání, čerstvé maturantky na kafe s cigárem, ajťáky či jiné podnikavce s nezbytným laptopem, kteří vyměnili dusno kanclů za šanci být mezi lidmi a dát si přímo při práci cigáro a Starobahno, vystajlované hipstery a jejich lepší polovičky s nezbytným (naštěstí hraným) povýšenecky ironickým výrazem, také šik dámy ve středním věku na kafe, které se přes poledne přehoupne ve sdílený litřík bílého (a pak nezbývá než zase zasednout k pc a plnit agendu, ale přece jen s pocitem, že stále žijí), exaltovaného čerstvého doktoranda z fss, který autoritativním tónem a zvýšeným hlasem celé kavárenské obci dává vědět, že to on má patent na rozum a jestli se s ním chceš hádat, tak drž radši rypák, ošuntělé místňáče z činžáků na Údolní, kterým se nechce chodit do vystajlovaného nekuřáckého Mezzaninu nebo snobského Koishi (s přilehlou stejně snobskou kinotékou), jsou tu i srazíky ze středních či vyskokých, které jsou někdy rozjeté stejně tak jako srazy z filmu Vrať se do hrobu, anebo se jindy borci pochlapí a okázale se povyšují nad mladý vyjukaný páreček a sdělují jim své neodolatelné rady do života…

Abyste tuto změť mohli zaznamenat, vyhraďte si na Podnebí víc než jen půlden. Když je pondělí či úterý, potkáváte štamgasty a známé tváře se tu střídají s pravidelností, ačkoliv o sobě nemají nejmenšího tucha. V pátek štamgasty téměř nepotkáte, protože se rozhodli jít se svými kamarády ze školy či z práce prostě jinam, a ve skrytu duše toho moc litují. Naopak pátku vévodí hromadné rezervačky – srazy všeho druhu, škola, práce a další. Někdy se stane, že do Podnebí zavítá i parta (většinou v pátek, která se chce rozpít, než vyrazí do Two faces nebo Caribicu) z Cafe Liberty nebo lokálu podobného ražení.

Ať jste konformisté, nebo vyhranění stoupenci své subkultury či zastánci jiného světonázoru, v Podnebí vždy zapadnete do místního koloritu. Kdo ví, třeba se jednou stanete jedním z místních štamgastů. Ale o těch budu psát příště…

Autor: LAJDORF

středa 3. července 2013

Salon DAGUERRE

Ačkoliv tento název zní vzletně a intelektuálně a ani interiér nenapovídá skutečnosti, že by tomu mohlo být jinak, mnozí z nás jej začnou brát ze špatného konce. Nedívejte se na něj zle. Jen potřebuje víc péče a starosti než ostatní podniky. 

Při vstupu Vás ovane děsivý oblak kouře, ale ne jen tak ledajakého… je to kouř balených cigaret, ten jen tak někde neucítíte. Pokud si myslíte, že jste na dobré adrese, ještě ale nejásejte. Musíte projít důležitým přijímacím pohovorem. Takový jste v Tescu na pozici doplňovače zboží zaručeně nezažili. Je třeba projít kolem baru a zkoumá Vás nejužší výběr zasloužilých bývalých nebo současných pracovníků tohoto baru. Pokud se na Vás všichni dívají s opovržením, znamená to, že byste se měli otočit na patě a už tam nikdy nevcházet. Pokud se na Vás ale podívají s opovržením jen někteří, je to v pořádku, to je tady běžné.

Mramorové stolky, knihovna, umělý krb a celkový interiér napovídá, že sem nechodí jen tak někdo. Právě ses ocitl v doupěti nejkritičtějších hipsterů a kavárníků, kteří na tobě nenechají nit suchou. Pokud nevypadáš jako oni, ale i přesto ses rozhodl pokračovat, udělal jsi dobře – za chvíli si každý pomyslí „no dobře - kolorit“ a ty můžeš nerušeně zjistit, že tu není nápojový lístek… a divit se nebudeš teď, ale až když budeš odcházet. Na to vem jed! Protože dvojka bílého tu jde dost přes třicet a gin s tonikem se tu i s dýškem motá kolem kila. No a s pivem se vlezeš do rakouského standardu kolem čtyřiceti – ale jinak litovat nebudeš.

Chceš-li navštívit hajzl v horním patře, zjistíš, že je tam obrovské nekuřácké intimčo (P.S. dobrý tip na rande, pokud nekouříš). Skoro nikdo sem nechodí. Když si potrpíš na svůj outfit, budeš se bát sem jít, protože do těchto končin chodí opravdu jen skalní (když ne hipsteři, tak „nezávislí“ vymazlení modesmani). Běžně se Vám stane, že vás obsluhuje děvče v černých krajkových šatech, s drdolem tak obrovským, že se až bojíš domyslet, kam až ty vlasy sahají při rozpuštění. Na seznamování to tu není špatné, protože se občas stane, že sem zabloudí prostí lidé, kteří nejsou zrovna zatížení vrcholem polaroidové krásy sedmdesátek, omamnou ulízaností patek či kostkovaných flanelek, a můžeš tu třeba najít svou životní lásku.

Spousta lidí se tu objeví jen proto, že vydatně chlastají, a pouze je sem vyplivlo některé ze studentských kulturních zařízení, jež zavírají nepochopitelně brzy. Pokud studuješ cokoliv, máš to v kapse, to je tu celkem jedno. Ale je-li smyslem tvého bídného života cokoliv jiného, tak bych při otázce „co děláš, co studuješ?“ velmi obratně volil slova. Jestli jsi pojišťovák, realitní makléř, operátor call centra, lichvář, vymahač nebo exekutor, raději o svém povolání pomlč. V Cafe Liberty možná za svůj nadprůměrný výdělek sklidíš ovace, ale tady je lepší říct, že tě právě vyhodili z fildy za tvé nekonformní názory… protože z Daguerre se, jak je známo, pokračuje na Skleněnou louku a tam jako začínající kapitalista nepochodíš už vůbec.

Konvenční povolání se sem nehodí za žádných okolností, to už jsem v tomto salonu (pochopitelně pod falešnou identitou) vyzkoušel vícekrát. Když už se ti poštěstí sem dovést holku nebo kluka, máš vyhráno – je to dojezd, kde se řeší jen fyzično pod záštitou intelektuálního prostředí. Pokud ovšem nejsi doktorand z FSS, měl bys mít připravených pár intelektuálních es v rukávu.

Do „dagu“ zkrátka chodí inťoši (ach, jak tato subkultura díky hipsterům zeštíhlila), hipsteři (ale jenom ti „zaručeně“ skuteční), šachisti nebo LARPaři. Narazit tu můžeš i na takový ty příznivce různých sci-fi nebo sociálních her, jako je třeba brněnská mafie a další podobný vodvazy; ojediněle sem zabloudí randíčkáři, kteří ví, že v Daguerre zavírají až ve 4 (a někdy ve 3 nebo ve 2, ale taky tě klidně vyhodí už v 1, protože ví, že v 1.15 přijdou jejich rozjetí kámoši a rozjedou to ve velkém „cool-instagram-iPhone-polaroid-longboard-Ray Ban štýlu… ale to tam už ty nebudeš, protože ti do tý doby vysvětlí, voe, že bys měl co nejdřív vysmahnout. Když ale neodoláš a jsi vopruz, dostane se ti pravé odměny – budeš moct poslouchat zapomenuté songy osmdesátek a devadesátek, které kdyby sis pustil doma na chatě, tak jsi dědek a trapák, ale v dagéru je to cool a bizár... 

Autor: LAJDORF