Pokračování z minula je tady. Začal jsem mluvit o pátku - a pátek, ten je, pánové, pro pravověrného podnebného
štamgasta vždycky svátkem, protože je psán často velice podobným scénářem. Tak například...
Přijdou
dvě nebo tři děvčata, která jsou velmi dobře nachystána a draze oblečena.
Objednají si latíčko a čekají; při tom si povídají o svých každodenních
trampotách, většinou se týkajících kluků, po půlhodině se náhle rozrazí dveře a
do podniku vtrhne odpovídající počet chlapců, kteří vyznávají stejnou módu jako děvčata,
a hned už sráží stoly tak, aby mohl mít každý z nich dvě místa. A hned pro začátek
objednávají dvě lahve vína, a rovnou hned ta dražší dražší, aby se ukázali... A tak je jim v celku
jedno, že si v láhvi právě dali to stejné, co mohli mít rozlévané o polovinu
levnější.
Nejdřív se snaží jako kovaní matadoři upoutat pozornost ostatních
svými velkokapacitními prohlášeními. (To se musí, to je habituuus...;-) Když ovšem zjistí, že je nesleduje nikdo
jiný kromě mne, vašeho pozorovatele a vypravěče, jenž je k těmto tvorům upoután, jen aby mohl zaznamenávat ty jejich ohavné plky, tak to hoši vzdávají a věnují se už bezvýhradně svým polovičkám. Občas si neodpustí
komentář typu: "Co to je za pajzl, kafe jen za 29, no to teda musí byt hnus..." A u toho si zavzpomínají na svůj životní zážitek, když byli s kámošem v Onyxu a
nechali tam každej „čtyřku“ pod heslem: „No a co, vole, mně je to jedno.“
Ale copak nafoukaní randíčkáři... ještě tu
máme moji neoblíbenější skupinu – individualisty a sólisty. Chodí sem dáma těsně po
středním věku, která s chutí pívává pivo a zapojí se do hovoru s každým, kdo je
na úrovni. Ráda sleduje výstavy obrazů či fotografií a s gustem je komentuje,
přičemž při poslední výstavě aktů neopomněla zmínit, že kdysi "také stávala
modelem foťákovi, který dělal do aktů". Netřeba zdůrazňovat, že tím rozpoutala
divoké představy všech okolosedících o tom, jak asi mohla ona dáma na aktech vypadat.
Dalším stabilním návštěvníkem je chlapík, který přijde každý den, dá si lungo, k tomu ze
tři cigára a sem tam se objeví ve společnosti nějaké dámy. Mluví tichým hlasem,
hovoří slušně a distingovaně, ale podle jeho pohledu byste si tipli, že by se s
vámi při lámání chleba příliš nemazlil. Chodí sem i dva mladí kluci, kteří buď
zapáleně mluví o nějakém zákonu, nebo o zákonitostech "bizu". Jindy jen sedí zadumaní,
každý se svým laptopem, a mlčí. Často sem zajde i kluk, který má před sebou vždy
knihu nebo smartphone a za celou dobu se nepodívá napravo ani nalevo... A tyhle lidi
spojuje jedna věc – jsou tu od rána do odpoledne a pijí jen presso a kofolu.
Je tu také starší nervózní pán,
který pije zásadně myslivce s Coca-Colou a neopomene zdůraznit, že "teho
myslivca do whiskovky, joo". Potom přečte všechny
erární noviny a pokud nemá zrovna nikoho k sobě, opruzuje ostatní. Nedávno
poprosil mého kamaráda, aby přestal vyluzovat dva otravné akordy dokola ze
svého laptopu. Když mu bylo ovšem oznámeno, že se nejedná o vlastní produkci, ale že je to rádio, byl zklamaný. A smutný, že nemá
koho obtěžovat – ale jinak je v pohodě.
A ještě sem občas chodí jeden chlapík, který
má dolní ret povislý. Tak trochu jako typický kretén. Hmm, a taky že je. Má rifle a džínovou
bundu, má kudrnaté krátké vlasy a somruje cigára, a někdy si i kleká na kolena,
aby přesvědčil. Obsluze nevadí, protože jsou humánní a vyjdou i s hloupým opilcem, ke kterému
mají zřejmě soucit (i proto je obdivuji).
Opomenout nesmím ani starého sázkaře v
ošuntělém saku s knírkem a pleškou. Nejdřív jsem ho tipoval na profesora z FSS,
protože pořád zapřádal rozhovory se studenty. Na hajzlu jsem s ním ale jednou našel
společnou řeč, když jsme porovnávali proherní tikety z Tipsportu a snažili se
zjistit, kde má čmelák žihadlo.
Víte... Nemám nic proti pejskařům, ale když je venku na
ceduli napsané "Vstup se psem jen na vodítku", a i přesto se mi pes od vedlejšího stolu snaží
sežrat moji svačinku v podobě chudobného panini, mám s tím vážně problém – zvláště když se mi na otázku, zda by majitel
nemohl dát na pár chvil, než to zhltnu, opodál svého žebrajícího psa (sedícího 20
cm ode mě a s hubou plnou slin), dostane pouze opovržlivých
pohledů, a navíc pak slyším pod fousy brblajícího majitele psa (samozřejmě tak,
abych to slyšel, ale v rámci bontonu polohlasem) něco o tom, jestli prej náhodou nemám
syfilis. Místopřísežně prohlašuji, že nemám, ale prostě nemám rád, když mi
bytost (byť roztomilá) – poté, co si olízne svoji prdel od červů a pak vytrhá
pár blech z kožuchu a párkrát se vychčije v parku – ochutnává můj skromný
brunch.
Shodou okolností se v okamžiku, co toto píšu, do Podnebí vehnala parta
pejskařů, kteří se o svého ridgebacka a štěně bojového bůhvíčeho naštěstí
starají zodpovědně a mají vodítka. Jsou milí, ale trochu prostorově nároční. Přesedl jsem si proto o stůl dál a oni mě zrovna
sledují, jako bych byl vrah; a pochopitelně se to neobešlo bez jízlivých
komentářů. Asi jsem svým přesednutím ublížil psí duši, omlouvám se jí. Ale i
takové jsou odvrácené strany tohoto podniku...
To už je ale zkrátka život v Podnebí. Seznámil jsem se tu s větší částí obsluhy, a dokonce s mnoha děvčaty od vedlejších stolů, s kterými jsme společně vedli dlouhé debaty o naprosto zásadních věcech. Mnoho z nich jsem (samozřejmě) neúspěšně pozval na rande. Seznámil jsem se zde i z mnoha chlapy, kteří stáli za to, abychom pokecali. A tím to chci uzavřít. Že Podnebí není jen rejdištěm pitomých hipsterů, kteří by za načesanou patku vraždili, ale nemají ponětí o skutečné hodnotě té chlebové. Že je to malý vesmír různých lidí. Jeden z dalších střepů do mozaiky.
Autor: LAJDORF & BORKEŠ
Žádné komentáře:
Okomentovat