sobota 20. července 2013

Café PODNEBÍ II


Pokračování z minula je tady. Začal jsem mluvit o pátku - a pátek, ten je, pánové, pro pravověrného podnebného štamgasta vždycky svátkem, protože je psán často velice podobným scénářem. Tak například... 

Přijdou dvě nebo tři děvčata, která jsou velmi dobře nachystána a draze oblečena. Objednají si latíčko a čekají; při tom si povídají o svých každodenních trampotách, většinou se týkajících kluků, po půlhodině se náhle rozrazí dveře a do podniku vtrhne odpovídající počet chlapců, kteří vyznávají stejnou módu jako děvčata, a hned už sráží stoly tak, aby mohl mít každý z nich dvě místa. A hned pro začátek objednávají dvě lahve vína, a rovnou hned ta dražší dražší, aby se ukázali... A tak je jim v celku jedno, že si v láhvi právě dali to stejné, co mohli mít rozlévané o polovinu levnější.

Nejdřív se snaží jako kovaní matadoři upoutat pozornost ostatních svými velkokapacitními prohlášeními. (To se musí, to je habituuus...;-) Když ovšem zjistí, že je nesleduje nikdo jiný kromě mne, vašeho pozorovatele a vypravěče, jenž je k těmto tvorům upoután, jen aby mohl zaznamenávat ty jejich ohavné plky, tak to hoši vzdávají a věnují se už bezvýhradně svým polovičkám. Občas si neodpustí komentář typu: "Co to je za pajzl, kafe jen za 29, no to teda musí byt hnus..." A u toho si zavzpomínají na svůj životní zážitek, když byli s kámošem v Onyxu a nechali tam každej „čtyřku“ pod heslem: „No a co, vole, mně je to jedno.“ 

Ale copak nafoukaní randíčkáři... ještě tu máme moji neoblíbenější skupinu – individualisty a sólisty. Chodí sem dáma těsně po středním věku, která s chutí pívává pivo a zapojí se do hovoru s každým, kdo je na úrovni. Ráda sleduje výstavy obrazů či fotografií a s gustem je komentuje, přičemž při poslední výstavě aktů neopomněla zmínit, že kdysi "také stávala modelem foťákovi, který dělal do aktů". Netřeba zdůrazňovat, že tím rozpoutala divoké představy všech okolosedících o tom, jak asi mohla ona dáma na aktech vypadat.

Dalším stabilním návštěvníkem je chlapík, který přijde každý den, dá si lungo, k tomu ze tři cigára a sem tam se objeví ve společnosti nějaké dámy. Mluví tichým hlasem, hovoří slušně a distingovaně, ale podle jeho pohledu byste si tipli, že by se s vámi při lámání chleba příliš nemazlil. Chodí sem i dva mladí kluci, kteří buď zapáleně mluví o nějakém zákonu, nebo o zákonitostech "bizu". Jindy jen sedí zadumaní, každý se svým laptopem, a mlčí. Často sem zajde i kluk, který má před sebou vždy knihu nebo smartphone a za celou dobu se nepodívá napravo ani nalevo... A tyhle lidi spojuje jedna věc – jsou tu od rána do odpoledne a pijí jen presso a kofolu.

Je tu také starší nervózní pán, který pije zásadně myslivce s Coca-Colou a neopomene zdůraznit, že "teho myslivca do whiskovky, joo". Potom přečte všechny erární noviny a pokud nemá zrovna nikoho k sobě, opruzuje ostatní. Nedávno poprosil mého kamaráda, aby přestal vyluzovat dva otravné akordy dokola ze svého laptopu. Když mu bylo ovšem oznámeno, že se nejedná o vlastní produkci, ale že je to rádio, byl zklamaný. A smutný, že nemá koho obtěžovat – ale jinak je v pohodě. 

A ještě sem občas chodí jeden chlapík, který má dolní ret povislý. Tak trochu jako typický kretén.  Hmm, a taky že je. Má rifle a džínovou bundu, má kudrnaté krátké vlasy a somruje cigára, a někdy si i kleká na kolena, aby přesvědčil. Obsluze nevadí, protože jsou humánní a vyjdou i s hloupým opilcem, ke kterému mají zřejmě soucit (i proto je obdivuji). 

Opomenout nesmím ani starého sázkaře v ošuntělém saku s knírkem a pleškou. Nejdřív jsem ho tipoval na profesora z FSS, protože pořád zapřádal rozhovory se studenty. Na hajzlu jsem s ním ale jednou našel společnou řeč, když jsme porovnávali proherní tikety z Tipsportu a snažili se zjistit, kde má čmelák žihadlo.

Víte... Nemám nic proti pejskařům, ale když je venku na ceduli napsané "Vstup se psem jen na vodítku", a i přesto se mi pes od vedlejšího stolu snaží sežrat moji svačinku v podobě chudobného panini, mám s tím vážně problém – zvláště když se mi na otázku, zda by majitel nemohl dát na pár chvil, než to zhltnu, opodál svého žebrajícího psa (sedícího 20 cm ode mě a s hubou plnou slin), dostane pouze opovržlivých pohledů, a navíc pak slyším pod fousy brblajícího majitele psa (samozřejmě tak, abych to slyšel, ale v rámci bontonu polohlasem) něco o tom, jestli prej náhodou nemám syfilis. Místopřísežně prohlašuji, že nemám, ale prostě nemám rád, když mi bytost (byť roztomilá) – poté, co si olízne svoji prdel od červů a pak vytrhá pár blech z kožuchu a párkrát se vychčije v parku – ochutnává můj skromný brunch. 

Shodou okolností se v okamžiku, co toto píšu, do Podnebí vehnala parta pejskařů, kteří se o svého ridgebacka a štěně bojového bůhvíčeho naštěstí starají zodpovědně a mají vodítka. Jsou milí, ale trochu prostorově nároční. Přesedl jsem si proto o stůl dál a oni mě zrovna sledují, jako bych byl vrah; a pochopitelně se to neobešlo bez jízlivých komentářů. Asi jsem svým přesednutím ublížil psí duši, omlouvám se jí. Ale i takové jsou odvrácené strany tohoto podniku...

To už je ale zkrátka život v Podnebí. Seznámil jsem se tu s větší částí obsluhy, a dokonce s mnoha děvčaty od vedlejších stolů, s kterými jsme společně vedli dlouhé debaty o naprosto zásadních věcech. Mnoho z nich jsem (samozřejmě) neúspěšně pozval na rande. Seznámil jsem se zde i z mnoha chlapy, kteří stáli za to, abychom pokecali. A tím to chci uzavřít. Že Podnebí není jen rejdištěm pitomých hipsterů, kteří by za načesanou patku vraždili, ale nemají ponětí o skutečné hodnotě té chlebové. Že je to malý vesmír různých lidí. Jeden z dalších střepů do mozaiky.

Autor: LAJDORF & BORKEŠ

Žádné komentáře:

Okomentovat