Začnu poeticky. Krok do "Samotářky" vás okouzlí. Dojem prvních vteřin je dobrý, cítíte se jako v malebné karikatuře italské kavárničky. Mini stolečky vás obklopují od prvních kroků, všechno je to takové útulné. Skoro jako byste byli obrem, protože je tu dost těsno. Je pravda trochu zvláštní, že většina míst je obsazená ženami, které se sem přišly cítit jako hrdinky Sexu ve městě, ale nejde o nic, co by překvapilo vzhledem k ženskému rodu v názvu podniku. Asi se sem osamocené chuděrky chodí vzájemně utěšovat. Co je ale na tomhle bezútěšném místě baví, zůstává záhadou.
Podnik nejspíš těží z dobré adresy v centru města, která zajistí, že sem tak jako tak vždycky někdo přijde, takže otázka údržby je zřejmě až tolik netrápí. Ale co, však to nahradí služby a obsluha. Nebo ne?
Hovno! Objednávám dvě kávy, konkrétně dlouhá pressa. Zabedněný pohled servírky vypínám doplněním slova "lungo" a hned se ptám po vodě. "Můžu dostat obyčejnou vodu z kohoutku?" "Coo...?" kontruje slečna opětovným přepnutím se do nechápavého módu. "Chtěl bych normální čistou vodu. Načepovat." "Jako kohoutkovou, zadarmo?" "Ano, samozřejmě." "Čistou vodu podáváme s citronem. Stojí devatenáct korun." Opět otrávený pohled. "Aha, no tak to mi za to nestojí," odpovídám. "Nestojí!?" vyráží ze sebe servírka, naplněna nepochopením až po okraj své duté hlavy. "Ne, nestojí," odpovídám klidně a říkám, že chci tedy pouze dvě lunga.
Mezitím se rozhlížíme po lokále. Nacházíme se v jakémsi horním patře podniku, kde je jedna celá stěna zdobena čímsi, co nemám problém označit buď za čistokrevnou sorelu*, anebo za plastiku z ruky sochaře, který se většinu předchozího života živil soustružením kruhových segmentů. Všímám si, že u jednoho ze stolů sedí dva mí známí. Žertem k jednomu z nich prohazuji, že mu spadla bunda. Odpovídá prorocky: "Spadla, spadla... ale tady se rozpadá všechno. Ani nevím, jestli má cenu ji na tu židli vracet." Sílu jeho slov poznávám v momentu, když si začnu blíž všímat svého okolí. Z ratanového křesílka ve stylu "to je dobrý, zatím drží" se odchlípává kus proutěného copku, ne nepodobného práklu, kterým mě vyplácela babička. Jak jen by si páni majitelé zasloužili taky pořádně naložit!
Jak ale obratem zjistím, jsem na tom ještě dobře. Můj spolusedící je usazen na židli, která při sebemenším pohybu vykazuje náklon, jaký by mohla závidět i slavná věž v Pise. JÁSÁME! Tak přece jen inspirace Itálií! Mezitím si proti vlastní vůli všímáme, že stísňující prostor, který se na nás doslova lepí, je dekorován odpudivou vrstvičkou prachu. Jsme ovšem stále v dobrém rozmaru, protože v principu jen ukájíme naši pradávnou zvrácenou touhu po výjimečných zážitcích. Padá rozhodnutí, že vypijeme kávu a bryskně odejdeme. Než se jí ale dočkáme, je načase otestovat záchodky, alfu a omegu každého podniku. K toaletám trefím, uvnitř však bloudím. Světlo nad umyvadlem nefunguje a když v přítmí nahmatávám vypínač, který umyvadlu sousedí, vypne se i bludička nad nedalekými pisoáry. Opět vracím hajzlíkům atmosféru laciného bordelu a jdu močit. Snad aby i ty nejzatvrzelejší opilce, kteří do tohoto estrogenového kutlochu nějakou náhodou zabloudí, přesvědčili, že mají chcát do pisoáru, a ne na zem, umístili majitelé do mušlí plastikové miniatury sportovních hřišť. Vždyť v kom by se neprobudily juvenilní spády, když může proudem odpadní tekutiny prohánět plastikovou merunu přes malé vápno až do brány.
GOOL! Křičím, protože jsme skutečně našli to místo, kam si znalci dobrého servírování kávy chodí odplivnout. Na stole nám totiž přistály dvě čurdy doplněné o "smetánku" v plastiku. Tohle jsem naposledy dostal ve vyškovském skanzenu socialismu, kde mají místo pressovače "cosi". Správný barista by také ocenil, že jedna z káv byla vybryndaná, takže hrnek byl politý a ulepený a savý papír na podšálku dávno překročil svou kapacitu.
Víc nemám chuť psát, proto se loučím a všem milovníkům kávy doporučuji zvolit metodu VO**.
* Tvorbu pod vlivem socialistického realismu.
** Velkého oblouku.
Autor: BORKEŠ
Žádné komentáře:
Okomentovat